Historie a vývoj léčení rostlinami

Říká se, že jedním způsobem se rodíme a tisícerým umíráme.
Už prvobytný člověk trpěl různými nemocemi, které mu zkracovaly život. Ale protože se živil tím, co mu poskytovala okolní příroda, postupně poznával vlastnosti rostlin k léčení svých nemocí, a těch škodlivých, když potřeboval zničit svého nepřítele nebo snadněji ulovit zvěř. Zkušeností s používáním rostlin – ať už v dobrém nebo zlém smyslu – přibývalo. Aby nezanikly se smrtí jedince, rodiny nebo rodu, shromažďovali je u sebe schopní lidé (častěji muži než ženy), k nimž se potom v případě potřeby uchylovali lidé z širokého okolí, když potřebovali radu nebo pomoc v nemoci. Stávali se z nich léčitelé.
Bylo to v době, kdy si lidé představovali, že všecko v přírodě má svou duši: slunce, měsíc, kámen, rostlina. V léčivé rostlině, která přemáhala nemoc, tušili tajemné síly, kouzelnou moc. Léčitelé tyto názory podporovali. Předstírali, že jsou prostředníky mezi nevědomým, slabým člověkem a oněmi tajuplnými silami, a stávali se z nich kouzelníci. Jestliže po čarování došlo náhodou nebo po požití skutečně vhodné byliny za pomoci sugesce a autosugesce k příznivému obratu v nemoci, jejich moc se upevňovala.
Tito kouzelníci užívali omamné drogy, aby se dostali do extáze, obvykle durman a rulík. Ve vzrušení pak mluvili „ústy bohů“. Fascinovali věřící. Sbírali staré lidové zkušenosti a zapisovali je. Časem se z nich stávali lékaři.
Jejich léčení mělo vážné nedostatky. O funkci tělesných orgánů nevěděli celkem nic, nemoc posuzovali jen podle příznaků. Kde jim chybělo vysvětlení nebo se léčení nedařilo, soudili na trest boží, nebo to svedli na ďábla a démony.
V Asii a severní Africe nalézáme už z období před 4000 lety doklady o léčení rostlinami. Stejně tak u národů Střední a Jižní Ameriky a Dálného východu.
Číňané snižovali horečky výtažkem z kořene čang-šán už před 3000 lety. Účinek opia byl znám už ve starém Egyptě. Jihoameričtí Indiáni léčili zimnici rozemletou kůrou chinovníku už před španělskou okupací. V Indii léčili své duševně choré výtažkem z kořene rostliny Rauwolfie, z kterého bylo získáno v r. 1950 známé hypotenzívum reserpin.
Nejstarší písemné údaje o rostlinných léčivech pocházejí patrně z čínského herbáře z r. 2700 př.n.l. První zemí, která vyvážela drogy a koření, byla Indie. Cesty karavan vedly kolem r. 2000 př.n.l. z Indie a Číny babylonskou říší k černému moři do Sýrie, Palestiny a Egypta. V 17.stol.př.n.l. bylo Asyřanům a Babylóňanům známo 65 druhů léčivých rostlin.
Znamenití obchodníci s drogami a kořením byli i Féničané. Ovšem tvářnost světa brzy určovali Řekové, Egypťané a později Římané.
Staří slavní řečtí a římští filozofové, přírodopisci a lékaři – Hippokrates, Aristoteles, velký znalec rostlin Theophrast, Dioscorides a jiní, kteří žili 500 let př.n.l., v Římě zejména přírodopisec Plinius a proslulý Galénus zanechali po sobě zprávy o užívaných rostlinách a jejich vybájených i skutečných účincích.
Hippokrates (460 – 377 př.n.l.), byl autoritou, která převyšovala všechny současníky. Jeho vliv zasahuje z 5. stol.př.n.l. hluboko do středověku. Už ve svých 20 letech byl slavným lékařem. Pitvami na zvířatech se snažil dopátrat odpovědí na problémy o lidském těle. Dokazoval, že neléčí lékař, ale sama příroda, v níž přední místo zaujímají rostliny. Hippokrates se snažil osvobodit léčitelství od kněžského mysticismu. Škoda, že zánikem helénské samostatnosti zaniklo i jeho učení a v mnoha případech léčení znovu ovládali kněží a kouzelníci.
O Hippokratovi se zachovala krásná legenda. Vypráví se, že po smrti se na jeho hrobě usadil roj divokých včel, jejichž med se zázračně osvědčil proti všem dětským chorobám.
Když Hippokrates umíral, bylo Aristotelovi 7 let. Stal se rovněž znamenitým lékařem. Napsal asi 400 spisů, ve kterých si všímal lidských orgánů. Je zajímavé, že to byl vlastně první systematický botanik. Jeho žákem byl Theophrast, po Aristotelovi hlava athénské školy. Také autorita. Jeho dílo O dějinách rostlin a Působení rostlin sloužilo dlouho do středověku jako podklad k bádání o léčivech přírodního původu. Základy arabského léčitelství šířila křesťanská sekta nestoriánů. Kněží později překládali do syrštiny Plinia a Dioskorida, který seřadil do přirozeného systému asi 600 rostlin. Uvádějí se už účinky heřmánku, rebarbory, kozlíku, šalvěje, máty, meduňky, dubové kůry, výtažku z lékořice a čemeřice. Teprve později se začalo psát o rulíku a durmanu.
Vedle obchodníků s drogami se o rostliny začínali zajímat i arabští učenci. Vznikla na tehdejší dobu zajímavá lékařská kniha – Compendium Saladini jako práce lékařů akademie v Salernu. Lékařská škola v Salernu spojovala principy léčby antické s léčbou arabskou.
Vedle arabského Avicenny a zázračného lékaře Imhotepa, který v Egyptě před 3000 lety léčil rostlinami a byl po své smrti prohlášen za boha lékařství, zůstane nejvýznačnějším a nejpopulárnějším starověkým lékařem římský Plinius a bezesporu Gallenos z Pergamu, Řek, který se poučil v obrovských knihovnách Alexandrie a přešel do Říma.
Galénus byl po čtrnáct století vzorem lékařům celého světa. Bohužel mnoho z Galénových knih se ztratilo nebo shořelo v Římě při požáru chrámu míru. Galénovy recepty jsou mimořádně rozsáhlé, komplikované a často také velmi scestné.
Galénovo učení se prakticky udrželo až do dob Paracelsových (do 16.století). Paracelsus, vědec a lékař, duch vzpurný a nesmiřitelný bouřlivák, byl jeho zapřisáhlým odpůrcem. Vzpíral se osobnostem. Mluvil proti Galénovi. Odklonil se dokonce od Avicenny. Ostře kritizoval školskou medicínu, která se vybíjela v prázdných, tak zvaně učených disputacích. Žádal od vědců pozorování, zkušnost a nový pohled na léky. Procestoval celou Evropu. Snažil se při své zvídavosti a vědychtivosti poučit se ze zkušeností, na rozdíl od scholastiků, kteří se brodili v přemíře slov a balamutní. Hledal zkušenosti u prostých lidí, sedláků, lazebníků, pastevců, cikánů, ba i katů; získal od nich původní recepty a zkoumal jejich masti, obsahující výtažky z bylin. Prohlásil, že naše pole, louky a stráně jsou velikou lékárnou, a došel k názoru, že je možno obejít se bez nákladného dovozu léčiv ze zámořských krajů.
Paracelsus dosáhl značných úspěchů pro svou znalost botaniky a chemie, respektive alchymie. Byl to významný reformátor lékařství i rebel, který v Basileji spálil na hranici Galénovy a Avicennovy knihy, díla, která byla v té době ještě evangeliem.
Osobní nesmiřitelnost, prudkost a jízlivost však poškozovala jeho vědecké snahy. Jeho učení mělo nádech novosti a převratnosti, ale nakonec bylo jako zavrženíhodné odsouzeno. Zemřel v r. 1541, v bídě a bez přátel, ale s vírou v srdci, že lidstvo začne jednou pátrat nejenom po tom, jak působí, ale proč působí přírodní léčivé látky. Zasloužil se o to, že zavedl do léčitelství a do lékáren chemii, ale podlehl také některým omylům.
Stále víc se šířila víra, že není na světě bylina, aby na něco nebyla účinná. To vedlo k používání stále většího množství i neúčinných rostlin a k zmatkům.
Ve středověku nastalo zatemnění vlivem náboženství. Za každou nemoc bylo stavěno pozadí hříchů a nadpřirozeného působení. Církev zakazovala některé nemoci léčit, uzdravení bylo věcí Boží. Ani proti moru a choleře, úbytím apod. se nemělo bojovat. Všechno měly léčit modlitby, procesí a odkazy církvi. Nemajetný se měl odevzdat do vůle Boží.
Prostý lid byl odkázán na přírodu, lidové léčení. Objevují se zázrační šarlatáni.
Ve vrstvách sociálně slabých (zejména po středověkých válkách s těžkými epidemiemi) dochází k obrovské úmrtnosti. Jen bohatí si mohli pozvat lékaře. Pro některé lékaře se léčení stává výnosnou živností, třebaže o činnosti vnitřních orgánů věděli málo.
Středověk celkem nepřinesl do léčení rostlinami mnoho nového. Vystačilo se s vědomostmi antickými a občas s náhodnými objevy rostlin, dovezených ze zámoří.

Lékárnictví a herbáře

V 8. Století císař Karel Veliký vydává nařízení, aby se na císařských dvorech a zahradách pěstovaly nejen ozdobné, ale i léčivé rostliny.
Karel IV. (14.stol.) daroval svému lékárníkovi Angelovi pozemek v místech dnešní hlavní pošty v pražské Jindřišské ulici, aby na něm pěstoval vonné a léčivé byliny. Tuto zahradu – říkalo se jí Andělská – rád navštěvoval i Václav IV. a návštěvou ji poctil také italský básník Petrarca.
První lékárny vznikaly až od 13. Století, rozvoj lékárnictví nastal v 16. a 17. Století. Zejména církev pochopila, jaké to je výnosné podnikání; v klášteřích se vyráběly léky ve velkém. Velmi byly ceněny cizí drogy, např. chininová kůra, a později opiový extrakt.
Jako vždycky, když šlo o nějakou výhodu, si církev pružně svá stanoviska alespoň z části pozměnila, ovšem v zásadních otázkách zůstávala nesmiřitelně dogmatickou a v léčitelství se snažila si udržet autoritativnost a náboženské temno. Tolerovala jen ty novoty, ze kterých měla prospěch.
Poznatky a zkušenosti z lidového i oficiálního léčitelství byly zapsány do herbářů a receptářů, mnohdy scestných a nekritických (Matthioli, Brumfals,Fuchs, Bock aj.). Ve výčtech neuvěřitelné moci drog se často ztrácí, co je pravdivé a co prospěšné. Autoři ještě neměli dost hlubších znalostí chemických, fyziologických a terapeutických.
Nejstarší český herbář je dílem litomyšlského lékaře J. Černého (Czerny); jeho Knieha lakařská z r. 1517 pojednává asi o 380 bylinách. Druhý velký herbář vydal Adam Zálužanský ze Zálužan. Nemůžeme zapomenout ani na knížky o léčivých rostlinách od rektora pražské univerzity Mistra Křišťana.
Nejznámější je Matthioliho herbář, celkem opakující staré údaje Dioscoridovy a Pliniovy. V prvním českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku vyšel v Praze v r. 1562. Jeho údaje jsou většinou ukázkou nekritického pohledu na léčivou rostlinu.
Některým rostlinám jsou přičítány účinky přímo zázračné, třeba šalvěji, zeměžluči nebo droseře. Šalvěj prý slouží proti 99 nemocem. Neumírá člověk, který užívá šalvěj. Zeměžluč zahřívá, stahuje, vysušuje, krotí bolesti a poloviční ochromení, třesení, padoucnici, suchost žil, zacpání jater a sleziny, činí zrak ostrým, je dobrá na rány, odvádí stolici a choleru atd. Taková moc se přisuzuje skoro všem červeně kvetoucím rostlinám.
Staré herbáře mají cenu historickou. Zahrnovaly domněnky starověkých a středověkých vědců a podchytily některé zkušenosti lidového léčitelství.
Je zajímavé to, že lidé v různých vzdálených zemích, žijící přibližně za stejných podmínek, si pomáhali téměř stejnými prostředky. Všude se užívala mléčná šťáva z makovic k utišení bolesti, kostival při zlomeninách, plicník lékařský proti chrapotu a zánětům v krku, lýkovec sloužil jako dávidlo, mlékem a šalvěj se léčily plicní úbytě. Při ženské neplodnosti se používaly bylinné lázně z jalovce, routy, kozlíku, fenyklu, kamejky a majoránky nebo lázně tříslovinné. Měsíček a divizna ve směsi s máslem sloužily jako lék proti kašli, velké oblibě se těšila i březová šťáva. Jarní záře přecházela prý z břízy na ženu.
Lid si léčivých rostlin velmi vážil a uctíval je. Jeví se to i v pojmenování druhů bezprostředně spjatém s jejich účinností.
Bylinám, které v nemoci přinášely úlevu, dávali prostí lidé jména velmi krásná a poetická, v různých krajích rozdílná a zvláštní.
Zatímco některým křehkým, nadýchaným, voňavým a sladkým léčivkám dávali názvy plné líbeznosti, hořkým, trpkým nebo svíravým přidali ke jménu trochu štiplavosti, dočista zlým a jedovatým dali výstražná nebo hanlivá přízviska.
Některé byliny pojmenovali podle nemoci. Jaterník hojí játra, plicník plíce, srdečník srdce, průtržník pomáhá při průtržích, kýlách, kostival hojí zlomeniny, jitrocel celí rozjitřené rány, krvavník-řebříček se podává při krvácivosti apod.
V pojmenováních se navazovalo i na zvířecí totemismus: hadí mlíčí, kozí noha, koňské kopyto, psí jazyk, zaječí oko, myší ocásek a řada dalších.
Ve starověku byly často názvy léčivých rostlin spojovány se jmény bohů a hrdinů. Dodnes se zachovaly v latinských a řeckých označeních: Adonis, Artemis, Achilleus, Iris, Narcissus aj.
Ani my jsme nezůstali pozadu a přijali jsme jména z křesťanské mytologie, jména svatých a čertů: archangelika, koření sv. Petra, Petrův klíček, Kristova koruna; nebo zase čertikus, čertova višeň, čertovo žebro apod.

Čaromoci a kouzla

Neučenému člověku, prostému a věřícímu, se někdy šťastný obrat v nemoci jevil jako zázrak. Cítil v rostlině sílu, která do ní stoupala ze země a kterou přijímala i ze slunečních a hvězdných paprsků. Prostý lid se do okruhu bolesti a uzdravení, do okruhu zrození a smrti vneslo tolik pohádkové poezie, tolik lyriky a dramatičnosti, tolik čaromoci a kouzla, jako do národních písní a vyprávěnek i pranostik.
Své vzrušené představy spojil prostý člověk s měsíčními nocemi svatojánskými a filipojakubskými, se zlatým kapradím, skřítky, strašidly a čerty a vnesl do nich krásný strach, úžas, veliká tajemství i fantastické příkazy poslušnosti, aby nakonec dosáhl naděje a příslibu štěstí.
Lid sbíral léčivé rostliny jen v určitou denní nebo noční dobu, poněvadž věřil v jejich nadpřirozené síly. Léčebný proces tak nepřímo ovlivňoval silou bezmezné důvěry a autosugesce. Mnohdy to byly důležité okolnosti, které měly částečně vliv na příznivé výsledky léčení.
 

Zdroj: Naše rostliny v lékařství; Autoři: MUDr. Jaroslav Korbelář, CSc; Zdeněk Endris; Avicenum, Praha 1981